Tak si to představte. Jsem tu s vámi už jeden celý, dlouhý rok! Vám to jistojistě uteklo jako voda, ale pro mne je těch dvanáct měsíců CELÝ můj život. Za tu dobu se u mne stalo hrozně moc věcí. Z malého tvorečka, který se musí jen krmit, přebalovat a uspávat, jsem vyrostl do "o něco méně malého" tvorečka, který už umí si s vámi hrát, smát se na vás, trošku se vztekat, za ruku ťapat, celou koupelnu vodou pocákat a pro váš úsměv i bobek do nočníku někdy udělat. Bydlel jsem už ve městě i na vesnici, vozím se na kole, potápím se a sním už piškot úplně sám. A musím vám říct, že mne to baví, je mi s vámi se všemi moc dobře a jsem rád, že jsem se narodil.

Co už dokážu:

• Když mi někdo podá alespoň jeden prst, jsem schopen ťapat klidně přes celou zahradu. A že jsou to místy terény hrbolatý, všechno zvládnu. A bez držení udělám tak čtyři pět kroků úplně sám... a někdy i rovně! Taky umím už lézt do schodů. Na čtvrtý to zvládnu na jeden zátah. Jen to „slaňování“ dolů musím ještě poladit.

• Umím se už asi houpat. Jak na té normální visací houpačce, tak na takovým malinkatým houpacím křesle, co mám u babičky ve Křemži (a dědy a strejdy pochopitelně :-)). Zjistil jsem, že když tak jako mávám a třepu různě nohama, tak se to začne trochu houpat. Není to sice tolik jako když mě rozhoupe dospělák, ale to jednou přijde, to se nebojím.

• Ráno a po jídle mamka vypozorovala, že většinou někdy občas kakám a tak vyzkoušela takový experiment, že mne v tu dobu zkusí posadit na nočníček a světe div se, někdy se to povede. Teda né to posazení na hrnec, to je bez problémů, ale něco do něj vyrobit. A umím u toho říkat EE. Zatím je to tedy celé takové dobrovolné. To znamená, že rodičům zatím nevadí když to dělám do plínek, což je od nich tedy naprosto rozumný. Čekám ale, že nejpozději za pět, šest let přitvrdí a budou to ode mne chtít odevzdávat jen do nočníku a ještě s nahlášením předem.

• Při loučení s někým, a vlastně i při vítání, nejen že suverénně mávám, ale dávám i pusy. Na muziku tancuju, na zavřené dveře ťukám, na mámu říkám „máma“, na tátu říkám „táta“, když je vidím oba a chvátám tak říkám „máta“, na jakýkoli jídlo u kohokoli říkám „ham“ a na vše co jezdí křičím „ao“, teda jako „auto“.

• Na stolku, když mám postavený můj hrnek s pitím (to je takovej speciál co neteče a má sosáček), tak si k němu vždycky přilezu, postavím se a piju si z něj jak se mi zachce.

Co se mi nelíbí:

• Když dojím (myslím dojím jako dojím, ne dojím jako dojím) a miska je prázdná, když si nemůžu hrát s čím já chci, když musím jít po večerníčku spát i když si chci ještě hrát – tak to se mi pořád nelíbí. Umím se sice vztekat, ale asi je to pořád málo – vždycky totiž prohraju.

• V poslední době se taky občas vztekám, když potřebuju něčí oporu na chození. Neumím to totiž ještě jednoznačně naznačit a tomu dotyčnému vždycky než to dojde...! To mne nejdřív pochovají, hračky mi předloží, šašky na mne udělají ... než se mi povede někoho chytit za prst a jde se.

Co se mi líbí:

• Jíst dort jen tak rukama. Vyzkoušel jsem si to na oslavě mých narozenin, myslím že prvních pokud si dobře vzpomínám ;-), a už se těším na ten další. Mimochodem, taky jsem na ty narozky nechal zařídit prase na rožeň a sud piva na zapití, ale ani jedno z toho mi nebylo bohužel umožněno ochutnat. To jen tak na okraj.

• Když někdo začně odříkávat „ententyky...“, hejbám prstíkem jako, že rozpočítávám. Když se mě někdo zeptá, jak dělá vodník Kebule, nemůžu se dočkat až začne dělat „brekeke...“ A řechtám se u toho jako blázen. Nebo jakoby předu, to je takový speciální zvuk, který dělám, když se mi něco líbí a jsem těsně na pokraji smíchu.

• Mám takovou supr tříkolku na které mne baví jezdit. A to si představte, že jezdí i když na ní ještě nešlapu. Dokonce za sebou na takové tyči táhnu vždycky mamku nebo taťku. I do kopce. Takovou má ta tříkolka ohromnou sílu...

Tak se zatím mějte krásně, já se totiž potřebuju jít projít a než seženu držátko co půjde se mnou, to zas bude chvíli trvat.