70cm / 8kg

Tak se vám vážení budu po dlouhé době opět chvíli věnovat. Omlouvám se za určité zdržení, které ovšem není zaviněno mnou. Taťka totiž poslední dobou nějak neměl moc času a nechtěl mi ani pustit počítaček a nějaký to písátko v něm. Já to totiž ještě tak nedovedu, to až tak za rok za dva. Pořád byl někde pryč, buď v práci nebo dělal něco okolo naší chaloupky na vsi, do které jsme se před pár dny přestěhovali. Zato mamka, ta snad nemaká nebo co. Je se mnou doma víceméně furt. Ne že by mi to teď nějak vadilo, mám maminku dost rád a taťka dokonce říká, že na nás vyšla ta nejlepší ze světa. A teď se mi to i dost hodí, jsem sice šikovnej dost, ale přece jenom nemusím si vařit, k vaně si nemusím stavět žebříček, taky v plínce se mi to tolik nehromadí... A teď už ke standardním rubrikám:

Co už dokážu:

• Celkem suverénně chytám hračky, podávám si je z ruky do ruky a to jak v provedení moje ruka - moje ruka, tak ve verzi moje ruka - rodičovo ruka. Třískání hračkami o sebe a odhazování už považuju tak nějak za samozřejmost.

• Otáčím se na bříško. Zatím sice jenom přes pravobok ale i tak mě to prostě baví. Problém je ale v tom, že sice umím tam, neumím se ale otočit zpátky, na záda. V praxi to potom vypadá tak, že jakmile mám trošku prostor, votočim to na pupík, koukám, směju se, hraju si, dost slintám, prostě si to užívám ... no a najednou mě začne bolet za krkem nebo co a začnu naříkat a stěžovat si. Naši mě tedy převrhnou zpátky, ale do mne nevím co vám to vjede, za chviličku koukám a jsem zase bradou dolů ... je to jako droga, opravdu nevím co s tím.

• Povídám si třeba i přes hodinu v jednom kuse o všem možným. Nikam to ale nevede, nikdo mi stále nerozumí.

• Když chytím do ruky dudlík do ideální polohy, povede se mi někdy si ho strčit do pusy.

• Pokud dostanu občas napít z flašky a to tak, že z lehký, plastový, jsem schopen si z většiny času flašku držet úplně sám.

• Rukama se už chytnu za palečky, teda pochopitelně za svoje a na nohou, a přitahuju a přitahuju. Nebude trvat dlouho a konečně je ochutnám. Vůbec poslední dobou všechno ochutnávám a už vím, že něco se dá něco ne. Kupříkladu takový plyšák je vyloženě nedobrý, když to tak musím nazvat.

• No a co považuji za velký pokrok je to, že už spořádám například přesnídávku. Ne teda ne úplně sám, musí mi ji někdo podávat pochopitelně. Nicméně mám u této činnosti trochu podezření z určité škodolibosti mých rodičů. Když oni jí přesnídávku lžičkou, tak zůstanou poměrně čistí. Ovšem když krmí mne stejnou přesnídávkou a dokonce stejnou lžičkou, zapatlají mne od loktů až po obočí a ještě se mi potom smějí, jak prý to vypadám. No je to normální?

• Taky umím sníst banán, sice rozmačkaný na kaši, ale celý. Umím po něm druhý den ráno vymodelovat krásný, pevný bobek. Když to ti moji rodičové poprvé viděli, měli takovou jako radost, že si to div nevyfotili. Jsem si tak pro sebe říkal, aby se nezbláznili, vždyť jde v podstatě vo h... , ale jim jsem to neříkal :-), pořád jsem doma za slušňáka, tak si to nechci pokazit.

Co se mi líbí:

• No stále trvá to, že se dost bavím tím, když na mne někdo dělá vopičky. No vy kdyby jste se při tom viděli jak vypadáte, taky byste se mohli smíchy potrhat. Schvalně si někdy zkuste, to co děláte na mne, udělat před zrcadlem, myslím, že smutní rozhodně nezůstanete.

• Televize! - to je cajk. Tu prostě žeru. Pořád se to hejbá, mluví a ani na chvíli to nepřestane. Jakmile mi nechají naši v postýlce omylem byť jen škvírku, hlavu si můžu vyvrátit, abych něco zkouknul. Jinak mě naši koukat moc nenechají, leda že mě třeba chovají a sednou si tak neopatrně, že na telku vidím. To já pak ztichnu a doufám, že si toho co nejdýl nevšimnou.

• Cucám si prsty a jsem u toho prostě spokojený. Ale nemyslete si, že jsem tak hloupý, aby o mne v budoucnu někdo říkal, že jsem si cucal palečky, to nikdy. Rvu si tam prostě ukazováčky a prostředníčky. Palečky? Nééé to nikdy :-)

Co se mi nelíbí:

• Abych pravdu řekl, mnoho toho není, opravdu. Snad jen dvě věci mne umí naštvat.
  Za prvé, stále bojuji proti "dělené" stravě při kojení, jak jsem to nakousl minule.
  Za druhé, když už si se mnou začne někdo hrát, tak ať to vydrží až do mého usnutí ne? A ne aby něco začal a v polovině akce odešel. To mne opravdu dokáže rozčílit. To potom pro jistotu ještě nějakou dobu brečím, jako jestli těm dospělákům nedocvakne čeho se dopustili a protože tomu zpravidla tak není, přestanu, dohraju si sám a pak třeba usnu. Co je to ale platný, když oni tu samou chybu příště znovu zopakují.

Tak teď už víte, že to nemám tak jednoduchý a tak bych vás touto cestou chtěl poprosit, hrajte si se mnou víc. Nemyslím furt, stačí jenom když nespím.

Tak mějte se krásně, hua ago grrr (to je po mém)

PS: A až se příšte ozvu, budu se doufám už umět obrátit na záda, nebo si sednout, nebo si nechám narůst zub, nebo si už budu umět alespoň pustit tenhle ínternét.