77cm / 10kg

Ahój, tak vás opět vítám u mých stráneček. Vám řeknu, to je úroveň s tím mým pravidelným dopisováním, co? Tímhle tempem napíšu ještě tři, možná čtyři články a v pátým vám tu ofotím mé první vysvědčení. No, rozhodně jsem si to představoval s touhle rubrikou úplně jinak, tak jednou měsíčně pár odstavečků, ale nedá se to. A to tu na mne ještě čeká 6 hodin nesestříhaného videa se mnou v hlavní roli. Na to kdy já se dostanu, to vůbec netuším. Asi to pošlu panu Čáslavskýmu, ten umí krásně sestřihat tyhle archivní videa ... a to už z těch prvních natáčení archiv je, to si pište.

Můj poslední příspěvek jsem končil tím, že se příště ozvu, až se budu umět převrátit zpátky na záda nebo si sednout, tak to jsem teda stopro dodržel, inu čtěte dál...

Co už dokážu:

• Tak z bříška se už dávno naprosto v pohodě přetočím zase na záda. Mrskám to tam i zpátky na obě dvě strany, jak se mi to zrovna hodí. Otočení ze zad na břicho dokážu takřka švihem, to znamená, že se při tom občas břinknu hlavou o sajtnu postýlky, ale to nevadí.

• Přes opatrné vykrucování a zvedání zadečku, nesmělé postavení se na čtyři a velice srandovní kmitání tělem vpřed a vzad jsem se úspěšně rozběhnul po všech mých čtyřech ... vstříc novým obzorům. To vám je taková paráda si doběhnout pro hračku co jsem si "nechtěně" zahodil, docapat si do kuchyně podívat se co mamka kuchtí a dokmitat k taťkovi, když přijde odpoledne z práce. Jsem blázen, že jsem s tím nezačal dřív.

• Z výchozího postavení na čtyřech chybí už jenom kousek k další poloze a to takové, že víceméně vzpřímené s koleny mírně od sebe a plínkou zapřenou o paty. U mně třebas tato varianta sedu celkem úspěšně nahrazuje, tedy až na vyjímky, sed klasický, takzvané véčko pata-zadek-pata.
  
  Tento můj způsob má výhodu tu, že když potřebuju například zatáhnout za ubrus nebo otevřít vyšší šuplík, celkem lehce se zadečkem odlepím, tím trošku naberu výšku a zachytit cíl už mi zpravidla nečinní větších obtíží.

• Ještě před pár týdny jsem téměř "neměl" nohy. Nechápavě jsem zíral na mé rodičové, když držíce mne v podpaždí se mnou kmitali vertikálními pohyby, otřískávajíce mi nohy o zpravidla horizontální podložku. Až onehdá na plavání, kam se jednou týdně chodím topit, jsem u jednoho z mých kolegů viděl jakési hopsání nebo spíše pérování. A už tam jsem se rozhodl, že až bude jednou ta správná nálada doma, tak to mým rodičům také předvedu. Jakože za odměnu, za to jak mě mají rádi.
  
  Inu a zalíbilo se mi to natolik, že jsem si to párkráte zopakoval, pak se mi nohy najednou nějakým způsobem zapřely nebo ztvrdly nebo co a já zjistil, že v podstatě stojím ... no a teď se pomalu dostáváme k tomu nejdůležitějšímu v dnešním vydání. Neustálým tréninkem jsem dosáhl toho, že jsem se 18.1.07 postavil v postýlce naprosto sám.
  Nevím ještě přesně jak z toho zpátky na zem, několikrát jsem pěkně řachnul a tak to momentálně probíhá tak, že se postavím, chvilku se tomu řechtám, pak mě začnou bolet nohy, to už se neřechtám a pak už začnu brečet, aby si mě někdo posadil, že se bojím pustit se sám to je vám snad jasný. Ale já to přistání doladím, nebojte.

• Jsem už , stran stravy, naprosto nezávislý na mamce a jejích strategických zásobách mléka. Jednoho dne totiž musela mamka spolykat pár antibiotik neslučujících se s kojením a já se s ní tedy domluvil, že ho vypustíme úplně. Od této chvíle tedy jím skoro jako velkej. Jen se mi to musí trošku pomixovat, nemám totiž dosud žádných zoubků.

• Když mám dobrou náladu, ukážu jak jsem velikej, poplácám paci-paci, zamávám pá-pá nebo se schovám za kapesník.

Co se mi nelíbí:

• . Protože se mi nelíbí ukončovat vždy tuto rubriku negativní informací o tom "Co se mi nelíbí", rozhodl jsem se tuto kapitolu zařadit před kapitolu "Co se mi líbí". A to se mi líbí, že si to tady vlastně můžu dělat jaký chci.

• . Vy mi to nejspíš ani nebudete věřit, ale mně se v podstatě nelíbí opravdu snad jen jediná věc. Je to stav, ke kterému dojde v momentě, kdy se sejde v jeden okamžik požadavek rodičů na to, abych si hrál chvíli SÁM a požadavek můj, aby si SE MNOU někdo hrál. A protože je unás doma operační systém nejspíš nastaven tak, že požadavky generované zařízením "rodič" mají vždy o jeden bod vyšší prioritu než požadavky generované zařízením "dítě", neobejde se to bez nějakého toho pláče a vztekání. Pochopitelně mého. Rodičové ti jsou samozřejmě klidní a ani slzu neuroní.

Co se mi líbí:

• . Je to, a zcela nečekaně že, ono již zmiňované stání na dvou zadních. To je výška pro mne dosud naprosto nevídaná. Tím, že mně to baví jen do chvíle než začnu uvažovat o dosednutí na zem, si to ale nebudeme kazit, ne?

• . S taťkou se mi líbí, když děláme blbosti a to třebas takový, že on řekně "já tě sním" a to já už vím, že mi jde po krku a začnu se různě kroutit a on mi ten krk stejně celej ožužlá.

• . A s mamkou se mi zase líbí, když ona mi zpívá, tak já se k ní přidám a možná to vypadá, že na ní jen tak křičím a žbrblám, ale jen já vím, že zpíváme spolu. A vůbec mi nevadí, že nám to ta mamča moje trošku kazí.

• . Taky plavání se mi líbí. To si fakt užívám. Ať si o mně kdo chce říká, třebas že jsem kachna, mne to zkrátka baví.

• . Co mi zaručeně spraví náladu je to, když mne kdekoli, ať už doma nebo u babiček, vypustí do někonečných prostor jedné a někdy i dvou místností. Jsem v té chvíli tak svobodný, nespoutaný ohrádkou ani postýlkou... A protože zatím lezu jen po čtyřech a neumím ještě ani pořádně prošoupat boty, nezbývá mi, než si na těchto mých dlouhých výletech zaspívat: "Ty mý punčochy toulavý...., já nevím kde se to ve mně bere, ten neklid co nutí člověká jít stále z místa na místo..." :-)

Tak těpéro příště ... (to budeme mít nejspíš zase před vánocemi :-))